Každý je kurátorem vlastní sbírky. Historické palné nábojové zbraně

24. 7. 2025

Petr Litoš

Staré střelné zbraně jsou nádherný a neopakovatelný artefakt a každá historická střelná zbraň je důkazem řemeslné zručnosti a konstruktérské invence našich předků. Ernest Hemingway kdysi napsal, že člověk a zbraň patří navždy k sobě. Byl vášnivý lovec, kvalitní střelné zbraně měl opravdu rád a uměl s nimi zacházet. S jednou z nich v ruce, dvanáctkou brokovnicí od slavné londýnské firmy Boss & Co. také svůj zajímavý a rušný život 2. července 1961 v Idahu ukončil. Skutečně s láskou a zasvěceně psal o sběratelství jako takovém (včetně starých zbraní) i Jan Maria Augusta (Václav Augusta) ve své obsáhlé knize Rokověť sběratelova. Kniha poprvé vyšla v roce 1927 v nakladatelství L. Bradáče v Praze a její atraktivitu podtrhuje i to, že je ilustrovaná legendární českou malířkou a grafičkou Zdenkou Braunerovou. Jednalo se snad o první ucelenou příručku pro amatérské sběratele prakticky čehokoli. Augustovým ideálem bylo pojetí sběratelství jako souhrnu vzájemně prolínajících a vzájemně se ovlivňujících oborů, se stejnými či alespoň hodně podobnými nástroji a zákonitostmi. Sběratelství autor definoval jako lásku ke krásným věcem i jako signum temporis, znamení a výraz doby. Podle něj to je projev nostalgických vzpomínek na dávné časy a vzácné prosvětlení šedivé a zmechanizované společnosti. Zcela upřímně autor přidal ještě jednu definici, totiž sběratelství jako hromadění cenného majetku, protože každý starožitný artefakt má vedle své umělecké a historické také tržní cenu, vyčíslitelnou penězi a lze s ním obchodovat. Bez tohoto obchodního pohybu by většina nádherných starožitností ležela v depozitářích muzeí a soukromých sbírek a a nedostala by se na denní světlo. Kdo se chce dozvědět více o historii jednotlivých oborů sběratelských aktivit a kdo se sám cítí nedílnou součástí světa sběratelů, měl by mít tuto knihu k dispozici. Určitě se to vyplatí. Reprint původního vydání z roku 1927 dala na trh v roce 2000 agentura PAVP s.r.o. Každý sběratel historických zbraní po určité době nashromáždí zásobu cenných poznatků i osobních názorů a je tedy účelné tyto zkušenosti sdělit a konfrontovat. I to patří do výčtu povinností dobrého kurátora každé sbírky.

Časy se mění

Sehnat starou střelnou a navíc nábojovou zbraň se pochopitelně dalo i za minulého režimu. Téměř

vždy to ale bylo nelegální a jednalo se skutečně o velké riziko. Byly to různé nálezy z oblastí, kde probíhaly ještě v roce 1945 boje, z půd opuštěných stavení v pohraničí, z pražských velkých (tehdy ještě náležitě zanedbaných) parků, kde docházelo k lokálním střetnutím v rámci pražského povstání (park Jezerka v Nuslích). Nebo to také mohly být kovové kostry odstrojených německých pistolí, kterých bylo začátkem padesátých let v odstavených vagonech, směřujících do československých hutí, skutečně velké množství. Mezi mládeží školního věku se jim říkalo „vybrakované pistole“. Získat a vlastnit nádherné torzo ikonické P- 08 bylo tenkrát snem každého pořádného kluka. Časy se ale mění. Dnes mají děti školou povinné úplně jiné zájmy a milovníci historických střelných zbraní mnohem více možností realizovat svoji zálibu a také výrazně méně rizik obvinění ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Různé záludnosti a s tím spojená právní rizika tady ale jsou i v současných poměrech.

Je to opravdu historická střelná zbraň?

U některých starých zbraní je dnes problém určit kategorii, resp. potvrdit, že se v souladu se zákonem jedná o historickou zbraň zařazenou, v intencích zákona, do dnešní kategorie D. Rizikové jsou především pušky a revolvery, u nichž byla výroba zahájena před rokem 1890 a pokračovala i po tomto roce. Jedná se mimo jiné o vyhledávaný švýcarský revolver Galand – Schmidt 1882, o krátké verze německého Reichsrevolveru, opakovačky Winchester, ale i známé a oblíbené německé „komisní“ pušky Gewehr 1888. Nejideálnější a z hlediska litery zákona nejbezpečnější je v tomto smyslu zbraň, o které naprosto bezpečně víme, že její výroba před rokem 1890 skončila, nebo že dokonce samotný výrobce ukončil před tímto rokem svoji činnost. Je to mimo jiné případ skvělých loveckých pušek od celosvětově známého puškařského závodu A. V. Lebeda, který výrobu definitivně zastavil již v dubnu 1888. Ještě cca rok, do dubna 1889, doprodával pražský puškařský závod různé skladované komponenty (hlavňové svazky z Belgie, bicí kohouty, vnitřní mechanika, různá kování a polotovary pažeb z kvalitního dřeva). U většiny nábojových vojenských zbraní se rok výroby určuje snadněji. Výroba byla cíleně a na základě kontraktů státem zadávána a stejným způsobem i ukončována. Patří sem bavorské pušky a pistole Werder, rakouské pušky systému Werndl-Holub 1867 a Mannlicher 1886 ještě v původní ráži 11 mm. Samozřejmě také pušky Peabody, Martini-Henry, španělské revolvery Oviedo 1863 používající ještě pinfire (kolíčkové) náboje a francouzské Chamelot-Delvigne 1873, kapesní revolvery v pěti variantách systému Colt od slavného konstruktéra Williama Masona a další dlouhé zbraně a revolvery. U některých zbraní to ale může být problém. Kupř. ideální Gewehr 1888 (jako oblíbená a mezi sběrateli rozšířená zbraň) by měl mít shodná čísla na všech zákonem definovaných hlavních částech (včetně závěru), tvar hlavně v původní podobě, tedy se strmým přechodem komory do roviny zbytku hlavně a neopravovaný letopočet na objímce závěrového pouzdra. V takovém případě je určitá šance, že ten kousek byl vyroben do 31.12.1890. Pozdější přidělání dvou segmentů pro nabíjení z pásku kategorii nemění (podobně jako kupř. instalace základny pro optiku), pokud ale současně nebylo z důvodu výkonnějšího náboje provedeno instalování nově vyrobené hlavně. Problémů a rizik je u této zbraně opravdu hodně. Z tohoto pohledu je také zajímavý osud nádherných trojáků od puškařské firmy Christoph Funk ze Suhlu, vyráběných před i po roce 1890, opět v nezměněné podobě a se stejným vybavením. Vodítkem pro zařazení do kategorie je prakticky pouze ráže kulové hlavně. Zatímco do roku 1890 byla používána ráže 11,15 x 65 R Express, což byl dlouhý a výkonný náboj s rovnou nábojnicí, vycházející ze starého britského loveckého náboje 400 Express, po tomto roce to již byla nová lovecká ráže 9,3 x 72 Sauer, později 7 x 57 R z roku 1895. V tomto případě se jedná o vzácnou a ryze investiční zbraň, která si ale také říká o znalecký posudek.

Samostatnou kapitolu tvoří u sběratelů oblíbené revolvery Smith & Wesson, zejména v ráži .32 SW. Tyto revolvery se vyráběly před i po magickém datu 31.12.1890. Pokud má tento revolver tzv. jazýčkovou spoušť (nekrytou lučíkem) a je tedy jednočinný, byl vyroben před rokem 1890. Pokud je zbraň dvojčinná (a má klasickou spoušť krytou lučíkem), může být vyroben i dlouho po roce 1890 (některé revolvery typu hammerless se skrytým bicím mechanismem se vyráběly až do roku 1935). U těchto zbraní se vyplatí požádat Historickou nadaci firmy Smith & Wesson o posouzení na základě sériového čísla (cena cca 100 USD). Nadace pak zašle obsáhlý certifikát s původní hlavičkou, razítkem a podpisem firemního historika pana R. G. Jinkse, v němž je uvedeno o jaký model se přesně jedná, kdy zbraň opustila brány továrny, kterému prodejci zbraní byla předána, v jaké finální technické podobě byla zbraň ve chvíli prodeje, z jakého materiálu byly střenky a řadu dalších údajů. Zbraň s certifikátem navíc získá na hodnotě.

Magie signatur

Zajímavá je z tohoto hlediska extrémně krátká a extrémně drahá lovecká kulovnice ráže 9,3 x 74 R z více než slavného londýnského závodu Stephen Grant, sídlícího tehdy na známé puškařské adrese 67A St. James Street London. Závod byl založen v roce 1866 tak, že se Stephen Grant, pilný učeň u puškařského mistra Bosse, spřátelil s paní mistrovou a po smrti šéfa vedl a dále rozvíjel původní firmu, ovšem pod svojí značkou. Zbraně byly signovány pouze jeho jménem a adresou. Někdy v roce 1889 byl do signatury přidán dovětek & Sons. Firma pak tyto skvělé krátké zbraně, většinou vyvážené bohatým lidem do Indie k lovu těžké zvěře, v nezměněné podobě stavěla ještě mezi oběma válkami. Znamená to, že s tímto dodatkem jsou zbraně s velkou pravděpodobností mimo kategorii D. Takových příkladů je ale mnohem více. V podhůří saského Harzu je městečko Kreiensen, od roku 1876 sídlo výborného puškaře Hermanna Burgsmüllera, který stavěl subtilní a velice lehké brokovnice jednušky ráže 16 s postranní ovládací páčkou (Side Lever) na pravé straně. Puška se dá bleskurychle rozložit na dva lehké kousky a snadno uschovat a tak k němu jezdili pro svoji zbraň i pytláci z celých Čech. Po nástupu jeho syna na pozici výrobního ředitele byl do signatury přidán dovětek & Söhne a opět je zde riziko, že datace výroby zbraně s takto novou signaturou mohla překročit onen magický letopočet 1890. U podobných zbraní se každopádně vyplatí nechat udělat posudek soudního znalce, specialisty na historické zbraně. Ten ikonický rok 1890 není jen o vlastnění či nevlastnění zbrojního průkazu, ale především o sběratelské hodnotě a prodejních cenách. Cena zbraně vyrobené do roku 1890 a vlastněné v současné době bez zbrojního průkazu a bez registrace, je často násobně vyšší, než u stejných zbraní vyrobených po tomto roce. Příkladů je celá řada. Karabina Winchester 1886, která opustila výrobní dílnu 31.12.1890, patří do kategorie D a přesně stejná zbraň, dokonce ze stejné série, s datem výroby 1. ledna 1891, je již na zbrojní průkaz a musí být registrovaná.

Přeceňování významu značek

Zkušební, identifikační, kontrolní, ověřovací a další značky se ve velkém množství objevují zejména na zbraních pro armádu a většinou se dost špatně identifikují. Zásadním problémem u zbraní vyráběných v osmdesátých letech devatenáctého století je, že není možné jednoznačně říci, kdy tam byla ta která značka vyražena. Často se stává, že na zbrani, jejíž výroba byla prokazatelně ukončena před rokem 1890, jsou následně vyraženy značky, používané dokonce po přelomu století a naopak u zbraní, vyráběných po roce 1890, se z různého důvodu použily staré původní raznice. Jinými slovy, zda je na zbrani z Lutychu nad oválkem vyražená korunka či hvězda nebo není, nemá příliš velký identifikační význam. V některých případech byly značky dávány na zbraně průběžně až do  konečného vyřazení z výzbrojních skladů. U jednoranných zadovek Werndl, hromadně vydávaných v mobilizaci československé branné moci v roce 1938 sokolským strážním jednotkám, došlo ke konečnému vyřazení z mobilizačních skladů až po roce 1945. Také jsou případy, kdy ryze armádní zbraň, podle opotřebení masivně používaná, nemá značky vůbec žádné (což má samozřejmě vliv na zvýšení sběratelské hodnoty i prodejní ceny). Dá se konstatovat, že značky jakéhokoli druhu nemusí být vždy relevantním vodítkem pro určení stáří zbraně. Tehdejším uživatelům to bylo pochopitelně jedno a značky obvykle nevnímali. Dnes to jedno není a značky dělají celkem velký zmatek při určování stáří zbraně. Názornou ilustrací zde mohou být španělské krátké zbraně od známé firmy Orbea Hermanos Euskaro, jako kopie revolverů Smith & Wesson. Na jednotlivých zbraních se vyskytuje řada různých číselných značek, nemajících s čísly sérií nic společného a vyjadřujících většinou pouze označení montážních míst, nebo dokonce čísla pro orientaci samotných výrobců, aby se při případné kompletaci nemohly díly, příslušející pouze k určité zbrani, zaměnit. Poměrně vysoký počet různých testovacích a prototypových zbraní nemá označení seriovým číslem vůbec. Zajímavým prvkem u armádních zbraní je označení cílového (přejímajícího) vojenského útvaru, kde je číselně specifikován konkrétní pluk, rota a četa. V tomto případě pak lze dohledat, kde vlastně zbraň sloužila a podle dochovaných záznamů dokonce i který voják ji převzal jako první.

Co všechno se nenajde

Před několika lety našel jeden známý švýcarský sběratel pod ocelovou botkou zkrácené armádní pušky Vetterli (úprava ve Spojených státech na loveckou, resp. sportovní verzi), v dutině na náhradní vidlicový zápalník starou zlatou španělskou minci a více než výhodně ji zpeněžil. Dá se téměř říci, že pečlivost při celkovém vyčistění zbraně po jejím pořízení, včetně prohlídky a ošetření všech možných i nemožných míst se sběrateli opravdu vyplatila. Právě tak byl nalezen pod kovovým (zdobným) ukončením pistolové rukojeti typické německé pažby u jedné bavorské lovecké brokovnice výjimečně čistý kulatý briliant o velikosti 1,5 karátu a v mimořádném odstínu. Takže zbraň je možná dobré raději rozebrat a prohlédnout a mít tak alespoň jistotu, že tam nic není. Ze sběratelského hlediska jsou ceněny také různé doplňky pažeb armádních zbraní, jako je kupř. mosazná destička, pod níž se tehdy do některých pěchotních pušek dokonce dávala kapsle se svěcenou vodou, nebo se do toho místa alespoň nakapala.

Sériová čísla

Pro určení roku výroby není ani tento identifikátor vždy stoprocentně směrodatný. U některých zbraní existují podrobné seznamy sériových čísel (Winchester, Colt,  Marlin, Sharps, Springfield Trapdor, Smith & Wesson a další). Zbraň by ale musela mít jednoho výrobce a ideálně jeden model. Sériová čísla tehdy sloužila především k zapsání do skladových knih a zbraně se registrovaly až u armádních jednotek nebo u lokálních přeprodejců, nikoli plošně. Může se tak stát (příklad revolveru Galand – Schmidt 1882), že číselné řady několikrát začínaly znovu a čísla se evidovala pouze podle určení (armáda, policie, zálohy, důstojnické školy, civilní sektor). U pušek a karabin Belgian Comblain jsou na pouzdru závěru dokonce čísla dvě, každé z jedné strany. To nižší číslo je evidence pro belgickou Civilní gardu a pouze to výrazně vyšší je číslo výrobní. Existuje jedna krásná opakovačka od firmy Colt v ráži 32 – 20, podle čísla na kostře vyrobená v roce 1883, ale na horní ploše oktagonální hlavně je jako poslední uveden patent z 22. února 1887. Znamená to, že byla vyměněna původní hlaveň za novou z mnohem pozdější výroby a ta mohla opustit výrobní provozy i po roce 1890. Pak by zbraň nesplňovala zákonem stanovené podmínky pro zařazení do kategorie D. Sériové číslo je pro sběratele pouze dalším z možných vodítek, nikoli absolutní důkaz o roku výroby.

Na co se zaměřit při nákupu (z pohledu sběratele).

Nejbezpečnější zbraní je z hlediska případných skrytých závad Steyr M1886 Kropatschek v pěchotním provedení. Navíc zaručeně patří mezi zbraně historické. Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva jako nejvyšší státní autorita zařadil dne 21.9.2011 tuto zbraň do kategorie D (č. 91 – 04018 – 11). Kromě ní se této cti dostalo dne 16.11.2006 ještě pěchotní pušce Mannlicher M 1886 s přímotažným závěrem v původní ráži 11 x 58 R (č. 91 – 02537 – 06). Steyr Kropatschek bez problémů prochází testy na pracovištích ČÚZZS a lze z něj střílet na k tomu určených střelnicích. Střelivo ráže 8 mm dnes vyrábí několik evropských firem a je celkem dostupné. U této zbraně je občas totálně vystřílené ústí hlavně (zvláště u tzv. koloniálních úprav, které houževnatě sloužily v Angole a Mosambiku v pravidelných bojích) a dost často nefungují zadní křídlaté pojistky. Nic nepřekonatelného, ale cena by tomu měla odpovídat. U některých dalších historických zbraní to je přece jen o něčem jiném. Velmi oblíbený Enfield Snider již několik rizik má. Mimo obvyklou kontrolu (vývrt, obě polohy bicího kohoutu a pohyb závěru pro vytažení nábojnice) je dobré zkusit vůli na zaklapnutém závěru, především u modelu III. Kolík ovládaný boční odpruženou pojistkou má mít pouze jednu šikmou plošku tak, aby lehce zajel do vybrání v pouzdru závěru, ale držel druhou stranou za jeho hranu. Někdy je tato druhá strana také zešikmená (patrně nešlo o přirozené opotřebení, ale o úpravu pro rychlejší otevírání a nabíjení). Je to ale nevratný zásah do závěru a snížená bezpečnost při výstřelu. Nechat u nás vyrobit novou součástku je velký problém. U všech modelů švýcarských pušek Vetterli se zase vyplatí po extrakci bočního šroubu na levé straně závěrového pouzdra a vysunutí nabíjecího mechanismu zkontrolovat stav čtvercového hrotu ovládací páky zdvihu nabíjecího bloku. Měl by mít ostré hrany tak, aby dobře zapadl do spodní drážky tubusu závěru, který zdvih bloku ovládá. Pokud jsou hrany špice zaoblené a různě opotřebované, nebude se při pohybu závěru dozadu nabíjecí blok bezpečně zvedat. Za pozornost také stojí viditelné praskliny na krku pažby v drážkách pro uchycení závěrového pouzdra. To už pak chce opravu a ta je drahá.

Také není dobré kupovat jakoukoli historickou zbraň různě natřenou a „vylepšenou“ od zbraňového kutila. Dost obvyklé jsou nátěry barvou na kouřovody, na pažbě napatlaný lodní lak a další zvrhlosti. Jde to pak jen obtížně napravovat. Nežádoucí je také klasická rez na kovových částech zbraně a viditelná důlková rez ve vývrtu hlavně. Právě tak není pro sběratele atraktivní vystřílený vývrt hlavně (často až téměř do zbroušení drážek a polí vývrtu). To ale není záležitost vojenských zbraní, ale spíše loveckých. Vynikají tím americké lovecké zbraně, pušky Winchester všech typů, Coltova opakovačka Colt Lightning Rifle a některé další. Z amerických zbraní jsou obvykle nejzachovalejší dvojky brokovnice ráže 12. Těm patrně farmáři přece jen věnovali odpovídající péči a zbraně byly obvykle konstruovány s velkým předimenzováním použitého materiálu. Jsou masivní, těžké a mají velmi silné stěny hlavňového svazku. Ideální pro sběratele je naprosto původní zbraň se všemi známkami používání. Vítané jsou různé stopy po úderech do dřevěných částí, značně opotřebovaná botka pažby, odřený ponosový řemen (pokud u zbraně je). Cenu zvyšuje také evidentní stopa po zásahu projektilem do pažby vojenské pušky (kupodivu k vidění dost často), typické záseky od dragounské šavle nebo různé rytiny do dřeva neuměle provedené uživatelem. U vojenských zbraní je dost obvyklý motiv katolického kříže v různém provedení, různá ženská jména a další často neumělá, ale originální vylepšení. Poměrně často jsou k vidění výmluvné zářezy na pažbách. Uživateli této zbraně patrně dodávaly potřebnou míru sebevědomí i autority mezi spolubojovníky. Bojová symbolika je stará jako lidstvo samo.

Padělky

Především je na místě otázka, jak vlastně poznat skutečné stáří zbraně. Je sice dost nepravděpodobné, že bude prodejce nabízet jako původní, historickou palnou zbraň repliku z novovýroby a je také málo pravděpodobné, že někdo začne vyrábět repliky starých zbraní s úmyslem vydávat je za originály. Výroba replik původních, známých a často přímo legendárních historických střelných zbraní samozřejmě probíhá. V prodeji jsou věrné a vysoce kvalitní repliky od španělské firmy Ardesa, italské firmy Davide Pedersoli, od špičkového českého puškaře Miloše Skrbka, působícího ve Vysokém nad Labem a od dalších renomovaných puškařských celebrit. Tyto subjekty ale ani nenapadne, aby své nádherné výtvory vydávaly za původní originály a snížily se k trestné činnosti. Navíc ten, kdo by jejich výtvor koupil v domnění, že se jedná o zbraň kategorie D (bez zbrojního průkazu a bez registrace), by se vystavoval riziku spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Přesto se ale v Evropě nadále vyskytují pokusy o výrobu padělku historických střelných zbraní a generují se nové a účinnější techniky pro oklamání případného kupce. Zásadním problémem pro padělatele starých palných zbraní je vytvoření věrohodného starého vzhledu a známek opotřebení používáním. Při veškerém respektu k umění známých falzifikátorů starých a náležitě cenných obrazů, zbraň coby technický výrobek přece jen není obraz. Výroba zbraně předpokládá nejen řemeslnou zručnost a nadání, ale především rozsáhlé strojové vybavení. I kdyby falzifikátor pušku, či revolver vyrobil přesně podle originálu, vyšla by mu zase jen replika. Zajistit zestárnutí tohoto výrobku v rozumném čase by zkrátka bylo neuvěřitelně obtížné. Na rozdíl od obrazu. Techniky stárnutí plátna falz starých holandských mistrů (především Vermeera) používané legendárním padělatelem Han van Meegerenem jsou legendární, obdivuhodné a neuvěřitelné. U střelné zbraně to je přece jen složitější. Vytvořit z hlavňového vývrtu nově vyrobené zbraně vývrt náležitě opotřebovaný, z nové součástky zbraňové mechaniky opotřebovanou, z nového dřeva na pažbení zjevně starý materiál, by možná bylo dílo pro zručného kouzelníka.

Dá se také konstatovat, že výsledný finanční efekt by vzhledem k vynaloženým prostředkům, práci a času nemohl být v žádném případě rentabilní. Naopak poznat, že se skutečně jedná o starou zbraň, lze i u exempláře po celkovém restaurování na špičkovém pracovišti. I u kompletně restaurované zbraně se najdou místa, kde je vidět podpis času, na obnovených a vyleštěných součástkách se najdou původní značky a různá původní čísla, zásahy při původním dopasování jednotlivých součástek a další známky toho, že tato zbraň, přes svůj nový vzhled, má opravdu hodně za sebou. Lze téměř říci, že historické zbraně jsou i v tomto ohledu bezpečnou investicí. Naprostý laik, nemající se starými zbraněmi jakoukoli zkušenost, se pochopitelně oklamat dá. Na trhu s historickými zbraněmi se čas od času objevují obyčejné brokovnice dvojky s dodatečně zkrácenými hlavněmi a zkrácenou pažbou, vydávané za originální italské lupary, nebo dlouhé vojenské pušky, opět upravené zkrácením hlavně a předpažbí, nabízené jako originální karabiny, nebo klasické lovecké dvojky po úpravě vydávané za tzv. „dostavníkové“ brokovnice z krásného období amerického Západu druhé poloviny devatenáctého století, vše pochopitelně za nesrovnatelně vyšší cenu. Ojediněle je možné narazit na historické zbraně, upravené pro potřeby současných válečných konfliktů. Příkladem mohou být původní pušky a karabiny Enfield Snider a Martini-Henry, upravené, nebo dokonce vyrobené v malých dílnách v oblasti Chajberského průsmyku (Khyber Pass) na hranicích mezi Afghánistánem a Pákistánem. Do této skupiny upravených zbraní patří i pistolové verze, upravované někdy kolem roku 1900 z karabin Martini-Henry. Zkrácení hlavně je pochopitelně poněkud radikálnější a místo puškové pažby je vytvarována pistolová. Pistole se až nápadně podobá bavorské pistoli Werder ze sedmdesátých let devatenáctého století, pokládanou za nejošklivější zbraň vůbec. Nabíjecí páka je ohnutá dolů kolem pažby. Tyto úpravy původních hlavních dílů zbraně kategorii nemění. Tálibové tyto prastaré zbraně vždy rádi používali. Odpovídá to jejich ortodoxním pojetí cti. Je to i úcta k vlastním předkům, kteří často stříleli z té samé zbraně a prakticky i na stejného nepřítele. Z oblasti bojů (a skladů Talibánu) se tyto zbraně různou cestou dostávají do Evropy a tu a tam se objeví v nabídce, pochopitelně za výrazně vyšší cenu. Nákup staré zbraně není nikdy laciná záležitost a určitě se vyplatí předem se poradit a nastudovat si vše, co je o konkrétním typu zbraně dostupné. Nebo požádat o asistenci některého ze skutečných odborníků.

Střílet nebo raději nestřílet

Sběratelé historických nábojových zbraní se obvykle dělí na pečovatele a střelce. Tu první skupinu by ani nenapadlo riskovat a střílet ze zbraně, jejíž cena se pohybuje kolem padesáti, šedesáti tisíc a prvním výstřelem z ní udělat trosku k pověšení na stěnu v chatě a ta druhá skupina je díky své vášni naopak schopna pokoušet osud a střílet i ze zbraní, jejichž cena se pohybuje kolem několika set tisíc. Především je nutné vzít v úvahu, že se jedná o výrobek velmi starý, v řadě případů i více než 150 let. Každý materiál stárne, může mít i skryté materiálové vady a u některých, zvláště vojenských zbraní, lze očekávat, že o tu konkrétní zbraň nikdo příliš nepečoval. Střelba z nich bude vždy riziko. Finanční při totální havárii a bohužel někdy i zdravotní v těch ještě horších případech. Tomu samozřejmě nezabrání ani prověření na pracovišti ČÚZZS, přestože pracovníci tohoto prastarého a tradičního úřadu jsou díky své pečlivosti, zkušenostem a vybavení schopni odhalit mnohé. Nejsou ale v žádném případě schopni zaručit, že po jejich náročném a úspěšném testu za použití nábojů s mnohem silnější náplní ten příští naprosto standardní náboj zbraň totálně nezničí. Na střelnicích k tomuto účelu určených se často střílí ze všeho možného. Zbraň musí mít značky ČÚZZS, potvrzující, že zbraň byla na tomto pracovišti v souladu se zákonem vyzkoušena. Majitel střelnice, určené ke střelbě z historických zbraní není povinen střelbu umožnit, pokud by se mu cokoli zdálo nedostatečně bezpečné (zbraň i střelec). Na těchto střelnicích někdy dochází i ke komickým situacím, kdy se majitel staré pušky s křesadlovým zámkem teprve na tomto místě přesvědčí, že výstřel chce nejen teoretické znalosti o nabíjení, ale i praktické zkušenosti se střelbou. Jsou známy případy, kdy na horní hranici nabitá historická zbraň odhodí střelce na záda takovou silou, že ze střelnice odejde s devastovaným ramenem i zbraní. Je třeba také vzít v úvahu, že prodejce historických zbraní nenabízí nový výrobek a stav zbraně může posoudit pouze vizuálně. Měl by ale možná kupujícího vhodnou formou upozornit na to, že zbraň prodává ke sběratelským, lépe řečeno muzeálním účelům, nikoli ke střelbě. Někteří prodejci historických zbraní, především těch modernějších, nábojových, nechávají zbraně projít tormentací na Českém úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva (ČÚZZS). Ani to ale neznamená, že zbraň je naprosto spolehlivá pro střelbu. Na otázku kupujícího ve smyslu zda je zbraň střelbyschopná, by se měl prodejce připravit a v žádném případě nesdělovat příliš konkrétní závěry. Střílet se samozřejmě dá i z francouzské dragounské karabiny s křesadlovým zámkem, vyrobené v době, kdy Napoleonova Velká armáda táhla do Ruska, nebo z křesadlové verze dlouhé kentucké pušky, ze které se kdysi střílelo na útočící indiány. Na jedné české střelnici, určené pro střelbu z historických zbraní se před lety objevila i nádherná perkusní brokovnice Chenay Larcher, vyrobená někdy ve čtyřicátých letech devatenáctého století, s pěti otočnými hlavněmi ráže 15 mm. Taková zbraň ale bude fungovat pouze do chvíle, než dojde k její totální destrukci se všemi myslitelnými následky. Historické zbraně by si sběratelé měli prioritně pořizovat v zájmu jejich zachování pro příští generace, nikoli pro jejich zničení.

Opravy

S velkou rezervou je nutné brát argument některých prodejců z řad sběratelů, že se zjevná závada na zbrani dá bez problémů opravit. Obvykle nedá. Do oprav historické zbraně se nikdo z puškařů příliš nehrne. Je zde logické riziko, že se následně objeví další a další závady a svoji roli hraje i absence důkazů, že přinesenou zbraň lze opravdu držet bez zbrojního průkazu a bez dokladů ke zbrani. Riziko pro puškaře, že svojí opravou podpoří trestní čin nedovoleného ozbrojování se mu v žádném případě nevyplatí. Opravit lze samozřejmě prakticky cokoli. Pokud je kde a pokud se najde puškař, který je ochoten takovou zakázku přes všechna rizika vzít. Působení času se samozřejmě nevyhnul ani použitý materiál, ať už jde o kovové součásti, nebo dřevo, ani různé ozdobné prvky, vytvarované z rohu afrického buvola, nebo intarzie zlatem na hlavňových svazcích brokovnic. Letitá omšelost obvykle nemusí být na závadu. Horší ale je, když vezme za své některá z důležitých součástek. Pak se z jinak ceněného sbírkového artefaktu stává dekorace na stěnu a to je škoda.

Jako jedna z podstatných a nepříjemných závad se u historických zbraní velice často vyskytuje nemožnost povolení spojovacích šroubů a tedy i znemožnění demontáže zbraně v zájmu běžné (ale nezbytně nutné) údržby, nebo případné opravy. Je to logický důsledek používání nevhodného nářadí a následné fatální poškození drážky v hlavě šroubu. Tyto závady obvykle končí u odborníka (pokud se této věci vůbec ujme). Kvalita nářadí musí opravdu odpovídat hodnotě zbraně. Než majitel na drahou historickou zbraň vůbec sáhne s úmyslem ji rozebrat, měl by si opatřit nové, kvalitní nářadí (šroubováky s různými nástavci pro otáčení šroubem i pro vytvoření páky pro jeho povolení), případně se předem snažit šroub uvolnit  použitím různých přípravků na odstranění rzi. U některých masivně střílených armádních zbraní se projevují také některé naprosto atypické závady. Příkladem může být francouzský revolver Chamelot – Delvigne 1873 ráže 11 mm. Tato zbraň patří mezi revolvery, disponující charakteristickým  konstrukčním prvkem v podobě levé krycí desky vnitřní mechaniky, uchycené šrouby na kostru zbraně. Právě tento revolver zažil své v různých bojích na místě, kde Francie hájila své koloniální zájmy, v první i druhé světové válce a v rukou mnohých důstojníků a seržantů i ve válce v Indočíně. Častými údery zadní části rámu zbraně na přední hranu desky došlo u celé řady těchto revolverů k jejímu téměř neznatelnému prohnutí. Pokud se deska prohnula směrem ven, závada se nijak neprojevuje. Pokud se prohnula dovnitř, brzdí součástku, pohybující nábojovým válcem, takže dojde k jeho nedostatečnému zaaretování. Tuto závadu může sběratel odstranit sám přidáním dvou distančních planžet o síle 0,1 mm mezi desku a rám u pravého horního šroubu tak, aby došlo k oddálení desky od vnitřní mechaniky. Revolver pak funguje zcela bez závad. Je to jeden z příkladů, že odstranění některých zjištěných závad není tak náročné, jak by se zdálo. Je to také případ skvělé armádní pušky Swiss Vetterli (prakticky první opakovací pušky v evropském prostředí). Zbraň v běhu času její majitelé rozebírali a opět skládali. Bohužel dost často špatně. Obvyklým otočením dvou součástek (ovladače zápalníku a samotného zápalníku) přestala být puška funkční. Tehdejší majitel pouze konstatoval, že něco pokazil a tyto jinak naprosto netknuté zbraně jsou nabízeny jako nefunkční za zlomek obvyklé ceny. Oprava (s použitím šroubováku a vlastních rukou) trvá přesně 5 minut.

Náhradní díly

U každé sbírkové zbraně se vyplatí pátrat po zdrojích chybějících dílů (řemeny, vytěráky, očka na ponosový řemen, krytky zápalníku). Britská rodinná firma Peter Dyson & Son, založená v roce 1964 v hrabství Yorkshire (wendy@peterdyson.co.uk, tel. 01484 661062), nabízí řadu jinak nesehnatelných drobných náhradních dílů, vytěráků a ponosových řemenů na sběratelsky frekventované pušky Snider a Martini Henry. Firma se mimo jiné pyšní tím, že si u ní vybírají lovecké zbraně a zadávají jejich servis i členové královské rodiny. Několik osobních návštěv zde uskutečnila i královna Alžběta II a tehdejší princ z Walesu, současný král Karel III. Kromě skladovaných náhradních dílů je firma schopna bez velkých problémů a s vysokou kvalitou vyrobit jakýkoli díl na jakoukoli starožitnou zbraň (včetně perkusních revolverů Colt a Remington všech modelů). Od jednoho kolíku, šroubu, vytěráku, nebo součástek hledí přes různé pružiny, bicí kohouty, až po celý nový  závěr. Ceny nejsou nízké, ale dokompletování, či zprovoznění historické zbraně za to stojí. Náhradní díly nabízí také americká firma IMA INC (ima-usa.com), nebo společnost Martini-Henry Society. Někdy se objeví náhradní díly i na stránkách známých a zavedených českých prodejců (zbrane-sturm.cz). Vezmeme-li v úvahu, kolik vzácných součástek do starých vojenských i loveckých zbraní skončilo ve šrotu a na skládkách při vyklízení sklepů, půd a dalších prostor, budou čím dál tím více původní náhradní díly nedostatkovým a většinou také nedostupným artiklem.

Brokové konverze

Švédská zbrojovka Husqvarna začala při zahájení výroby licenčních Remingtonů pro armádu se závěrovým systémem Rolling Block (1867) současně vyrábět i brokové verze pro civilní trh. Bylo to v každém případě chytré, protože přízeň vojenského eráru se dá lehce ztratit. Ve státních zakázkách se dá očekávat cokoliv a předělání armádních kulových zbraní na lovecké kulovnice a brokovnice stojí peníze. Po sundání předpažbí z původní brokovnice Husqvarna (u nás obvyklá ráže 16, 32, 24, 28) je vidět na spodní straně hlavně stejný rok výroby, jako na pravé straně závěrového pouzdra. U takové zbraně nemusí mít odhadce pochyby o stáří zbraně a její kategorii. Armádní zbraně různých typů, sloužících v národních armádách se po vyřazení předělávaly na lovecké, včetně brokových. Je to také případ bavorských pušek Werder, které bojovaly v prusko – francouzské válce a po sjednocení Německa byly z armády vyřazovány ve prospěch Mauseru 1871 a jeho střeliva. Výsledkem konverze těchto zbraní na lovecké byly mírně zdobené párové zbraně. Kulovnice v původní Mauserově ráži 11,15 x 60 R a brokovnice v dnes již málo používané ráži 36/65. Byl to také osud francouzských pušek Gras, konvertovaných na brokovnice, většinou v ráži 16. Čela závěru musela bý upravena na větší průměr tak, aby závěr bezpečně přitlačoval kovová dna brokových nábojnic. Takový závěr lze vyndat pouze rozložený na dva kusy. Úpravy na broky se objevují také u pěchotních pušek Belgian Comblain (systém Falling Block), 1870 a 1882, předělaných na ráži 20, vyvážených do Jižní Ameriky a búrským osadníkům na jih Afriky, kteří je velice účinně používali také v boji s britskou koloniální armádou a po roce 1908 i farmářům do Belgického Konga. Do těchto brokovnic se mohlo nabít cokoli, od velkých broků až po různý sekaný tvrdý materiál. Stěny hlavní a komor jsou velmi silné a samotný závěr s padajícím masivním blokem je prakticky nezničitelný. Je tedy potřeba dobře zvažovat, zda tyto zbraně vyšly již z výroby jako brokovnice, nebo byly konvertovány na brokový náboj úpravou vývrtu původních kulových hlavní (to kategorii nemění), nebo zda byly instalovány hlavně nové a především kdy. Poslední možnost zpravidla znamená výrobu hlavně, jako jedné z hlavní částí, až po roce 1890 a také i změnu kategorie. Ty hodně nové hlavně mají často moderní mušky uložené v tunelu a se stranovou korekcí.

Legendy

Cenu každé historické zbraně může zvýšit každá věrohodná informace o jejím původu, majitelích, osudu v období existence Protektorátu Čechy a Morava, předlistopadového režimu, prakticky až do současnosti. Zajímavý osud má kupříkladu broková dvojka dvanáctka od ikonického pražského puškařského závodu A. V. Lebeda. Zbraň byla na zakázku vyrobena pro častolovickou větev Šternberků, kde jí pro výkon svého povolání používal hlavní vrchnostenský myslivec. Při jeho odchodu na zasloužený odpočinek mu brokovnice byla věnována jako dar na rozloučenou. Po jeho smrti ji zdědili potomci a v období existence protektorátu byla zbraň ukryta na dvou místech v naprosto katastrofálních podmínkách. Po válce zbraň na těchto místech vydržela až do změny režimu, byla pak důkladně vyčištěna a přes viditelné stopy koroze normálně funguje. Zajímavý osud měl i nádherný troják vyrobený těsně před rokem 1890 v Suhlu ve známém puškařském závodu Christoph Funk. Loveckou zbraň koupila od původního majitele, bohatého bavorského sedláka, kancelář gauleitera župy München-Oberbayren Adolfa Wagnera, na konci války se dostala s americkými vojáky do Plzně, byla prodána jednomu z úředníků Škodových závodů a relativně nedávno prodána v aukci jednomu z českých sběratelů. Takových legend je samozřejmě mnohem více. Každému sběrateli se vyplatí pátrat po osudu svého sbírkového skvostu. Dá se dokonce říci, že by to měla být jeho nezadatelná povinnost.

Současné orientační ceny

Je faktem, že ceny historických nábojových zbraní kontinuálně stoupají. Německá pěchotní puška Gewehr 88 v dokonalém stavu a po celkové renovaci u puškaře v Mnichově, s provedenou tormentací tamtéž, se kdysi dala pořídit za cenu 11 000 Kč. Dnes by se tato zbraň ve špičkovém stavu dala bez problémů prodat za částku přesahující 60 000 Kč. Karabiny Winchester model 1874 se daly před osmi lety sehnat za 50 000 Kč, dnes je pokládána za slušnou i cena 100 000 Kč. Není jakýkoli důvod k tomu, aby ceny těchto starožitností nadále strmě nestoupaly. V tuto chvíli jsou velmi dobrou a bezpečnou investicí. Nemluvě o tom, že drtivá část z nich je střelbyschopná, lze do nich bez problémů sehnat střelivo a konec konců mohou v kupujícím vzbuzovat i jakýsi pocit bezpečí a možnosti obrany v případě mimořádných událostí. Tehdejší puškaři (soukromí i ti zaměstnaní ve zbrojovkách) odvedli brilantní a poctivou práci. Použitý materiál byl kvalitní. V příznivém prostředí a při občasné údržbě zbraň vydrží v provozuschopném stavu nekonečně dlouho. Aktuální ceny se samozřejmě mohou lišit podle jednotlivých prodejců. Určitě se ale vyplatí koupit zbraň v zavedených aukčních domech, u obchodníků se starožitnostmi a u dlouholetých prodejců, bez ohledu na fakt, že cena bude vyšší. Je nutné preferovat osobní nákup (přestože historické zbraně lze stále ještě zasílat poštou), zbraň si pořádně prohlédnout, prodávajícímu klást otázky a mít k nákupu příslušný doklad. Lze také doporučit vyhýbat se extrémně nízkým cenám, nabízeným tu a tam soukromými prodejci na různých portálech. Tyto ceny mohou mimo jiné znamenat nejasný a rizikový původ zbraně. Nežádoucí je v tomto smyslu i platba předem, obvykle na zahraniční účty.

U některých historických zbraní lze vyčíslit aktuální (orientační) cenu.

Od 1. ledna 2026 vstupuje v platnost nový zbraňový zákon č. 90/2024 Sb. v platném znění. Souvislosti, týkající se zbraní historických, zůstávají v novém zákoně beze změny (příloha č. 1, odst. 1.15.1). Historické zbraně jsou tedy i podle nového zákona zbraně vyrobené do 31.12.1890 s tím, že všechny hlavní části, vyjmenované zákonem (příloha č. 1, odst. 3.1) byly také vyrobené do tohoto data. Historické zbraně již nebudou označovány jako kategorie D, ale jako kategorie NO (nepodléhající ohlášení) a k jejich držení nadále nebude třeba ani zbrojní průkaz (podle nového zákona zbrojní oprávnění), ani registrace. Je celá řada dalších a dalších poznatků, o kterých je možné psát. Nejlepší školou sběratele je ale držet v ruce konkrétní zbraň, rozebrat ji (a také složit), vidět funkci mechaniky na vlastní oči a své zkušenosti sdělit ostatním. Nezbývá než popřát všem ctitelům starých zbraní mimořádné sběratelské zážitky.                                                                                                                                 

zpět na obsah poradny

Odborné texty

• Stručná historie krajkářství
• Kam za uměním na dovolené
• Co jsou to gobelíny neboli tapiserie
• Vznik a fungování vzdělávacího systému Asociace starožitníků
• Oceňování starožitného nábytku
• O puncování
• Jak ocenit starožitný šperk