Oceňování starožitného nábytku
5. 4. 2013
Jak přistupovat k oceňování starožitného nábytku?
Pro pochopení a oceňování starožitného nábytku je potřeba rozpoznat nejprve dřevo, které je základním prvkem při jeho výrobě. Základní dělení dřeva je na měkké a tvrdé, měkká dřeva pocházejí z jehličnatých stromů a tvrdá dřeva z listnatých. Pro výrobu luxusního nábytku byla častěji použita dřeva tvrdá, zatímco měkká, zejména borovicová, byla vhodná pro výrobu venkovského nábytku, konstrukcí či rámů. Základním rozdílem mezi jednotlivými druhy dřeva je kromě tvrdosti barva, kterou dřevo po zpracování získá. Hrušeň či třešeň jsou například snadno ohebné, jejich barva je příjemně medová a hodí se pro výrobu luxusnějšího nábytku, ořech je tmavší a žilkování v něm tvoří zajímavé obrazce, mahagon má barvu tmavé mědi a bývá často mořen na tmavší odstín, buk je světlý a snadno se zpracovává. Kromě běžných druhů dřev se u starožitného nábytku setkáváme s luxusními dřevy z exotických stromů, které se nejčastěji užívaly pro dýhování. Dalším ukazatelem, který sledujeme, je povrch nábytku. Ten se upravoval buď olejovými leštidly, včelím voskem či různými politurami. V některých obdobích vývoje nábytku se hojně používala metoda intarzování, při kterém byly kusy dřeva v nábytku nahrazovány dřevem kontrastující barvy, nebo kovem, slonovinou, želvovinou, perletí či kostí, kde vkládaná dřeva tvořila obrazce. Nejlépe je intarzie vidět na renesančním nábytku z 16. století a pseudorenesančním nábytku z 19. století. Technika marketerie je způsob užití různých materiálů v dýze a uplatnila se od období baroka. Známé je například Boulleho vykládání, což je druh marketerie, kdy byla ve Francii užita kromě materiálů běžných pro intarzii mosaz a želvovina. Pro úpravy povrchů se též užívalo lakování, zlacení či malování. Vždy je potřeba sledovat, zda povrchová úprava koresponduje se slohem, ve kterém nábytek vznikal. Vždy je též dobré zamyslet se nad stavem nábytku. Pokud je zničený, musíme počítat s vysokými náklady na jeho restaurování. Pro laika je poměrně těžké rozlišit například pseudobarokní či pseudorenesanční kus nábytku od barokního či renesančního. Vždy je lepší přizvat si na konzultaci odborníka.
Více na www.almaantique.cz.
Jaký je rozdíl mezi empirem a biedermeierem?
Sloh empír se rozvíjel pouhých 11 let a byl úzce spjat s osobou Napoleona Bonaparta. V empirovém nábytku vyvrcholila klasicistní vášeň pro antiku, která se tentokrát soustředila na starověký Egypt. Nábytek byl konstruován do těžké krabicovité masivní formy, marketerii vystřídal tmavý lesklý lak. Skříňový nábytek přišel o nohy a stál na masivních soklech. Hlavním a vlastně jediným dekoračním prvkem byl zlatě se lesknoucí bronz. Mohutné bronzové sfingy a napjaté labutě tvořily opěradla křesel a pohovek i nohy stolů. Lůžka připomínala loď, stejně okázalé a masivní byly stoly.
Biedermeier se rozvíjel v Čechách a v německých a rakouskouherských zemích v 19. století. Vyšel z klasicismu a vlivu empíru. Nastoupila móda solidního nábytku, prostého ale dokonale tvarovaného, bez příkras, ale dokonalého designu, který ovlivnil i design 20. století. Vyráběly se knihovny, skleníky, komody, půvabné židle a prohnutými opěradly s jemně zaoblenými nožkami, křehké a vzdušné, s dokonalým povrchem a pohodlným čalouněním, zdobeným růžemi, květinami a pruhovanými kretony. Později byl biedermeier vystřídán, nebo spíše souběžně doprovázen neostyly, pseudorenesancí, pseudobarokem a druhým rokokem, ale jeho obliba přežila až do doby secese.
